Jak jsou všichni najednou kamarádi, jak se mají všichni rádi. Za chvíli začnou brečet nad tím, jaký jsme spolu ztrávili čtyři krásný roky. Jak jsme milovali naši třídní, jak jsme si sice zažili svoje, ale jsme všichni kámoši. Dneska spolužačka připravovala, nebo spíš dodělávala "slavnostní řeč" na vyřazování. Proslov. Řeknu Vám, kdybych to tam musela číst, asi bych z toho vyhodila snídani i večeři z předchozího dne.
Přijde to jen mě jako přetvářka?
Nevím. Ale je to hrůza. Kecy o tom, jak nás naše učitelka s láskou a trpělivosít provázela těmi čtyřmi roky. Jo, možná byla trpělivá a třeba nás měla ráda, ale sakra, před měsícem na ni ještě nadávali jaká je píča, před měsícem jsme ji všichni pomlouvali a teď budou kecat nějaký srajdy o lásce a důvěře a vděku a kdesi cosi?
Prosím, né. Tohle mi nedělejte!
Nesnáším takovýhle povrchní lži. Nemohla bych ten pitomej proslov psát, protože bych tam nemohla psát věci, co nejsou pravda. Upřímně? Přijde mi, jakoby ten proslov ani nebyl o nás. Jakoby nebyl o naší třídě. Vždyť my jsme úplně jiný, než ty lidi v tom proslovu. My to brali jinak.
Jenom povrchní kecy, abychom uchlácholili do publikum a dali mu pocit, že jsme si ty čtyři roky užívali ve štěstí a lásce a spokojenosti.
Ale jinak to v dnešní společnosti ani nejde.
Všichni chtějí vidět jen to dobrý, hezký. Žijí za neviditelnýma maskama. Je na nich vyryto to, co od nich čekají ostatní, to, co jim přidá ke štěstí a tím pádem i ke štěstí nositele masky. Je to nechutný. Jenomže takhle už to ve světě prostě funguje.
A je jen na nás, jestli to změníme.
Žádné komentáře:
Okomentovat